SOHN – Rennen tour – Vídeň

Když jsem v roce 2014 objevil SOHNa, jedna z prvních věcí, která mne napadla, byla, že budu muset zajít na jeho koncert. Původně jsem jej měl i stíhat. Na podzim 2014 byl v Praze. Jenže se nám tehdy z pracovních důvodů posnula dovolená ve Spojených státech a já o něj přišel. Jíťa mi tehdy říkala, že si na koncertě přišla, jakoby zpíval z playbacku, jak mu to šlo. A nezpíval, to víme. Když ohlásil na letošek nové album Rennen a k tomu navazující tour, řekl jsem si, že bych mohl zajít. A co by ne, když tour začínala ve Vídni.

Pokračovat ve čtení „SOHN – Rennen tour – Vídeň“

Trochu to tu hnije a já hniji s tím

Život je otázkou priorit. To je taková ta obecná pravda, kterou vám každý na potkání podepíše. A každý má také priority jinde. Občas je třeba alespoň na krátkou chvíli tento pomyslný žebříček přehodnotit a proto to tu hnije. A proto hniji i já. Ale jen fyzicky a má to své důvody – zcela upřímně na běh poslední půlrok nezbýval čas a můj pásek mne už varuje, že si ten čas musím zase najít.

Pokračovat ve čtení „Trochu to tu hnije a já hniji s tím“

Obětovat se pro vyšší dobro

Občas se mi stane, že se dostanu do míst, kde byste mne nehledali. Nepátrejte, prosím, po důvodu. Nepátrejte, prosím ani, kde jsem byl. Jedno je ale jisté: Po deseti letech jsem potkal opět potkal dva lidi, jejichž slova stojí za to poslouchat. Životní moudrost z nich doslova tryská. Můžete s nimi polemizovat v drobných odchylkách úhlu pohledu, ale nemůžete být v opozici. O rozvíjení myšlenek jednoho z nich, pana profesora Šmajse, je tato má úvaha. Jeho pohled na planetu Zemi, jak se o ni starat a co pro to udělat, sice sdílím, ale nejsem si jist přenositelností těchto myšlenek do ideových hodnot široké společnosti. Omezenost rozhledu a  neochota přinést byť parciální oběti ve prospěch společnosti, pro jakési vyšší dobro, jsou brzdami pro jakýkoliv posun blíže k biofilnímu chování. Cílem mé úvahy je objasnit proč si myslím, že není možné ani během mého života Ústavu Země prosadit.

Pokračovat ve čtení „Obětovat se pro vyšší dobro“

Pokud se slušný Čech nepostará o svého důchodce, nemá co nadávat na stát

Na uprchlické krizi mi vadí několik věcí. Krom toho škatulkování na sluníčkáře a nácky (kde jsem mnohdy pro svůj pro-lidský přístup často označován právě za sluníčkáře – všichni jsme lidi a musíme na této planetě spolu nějak žít, tak si zkusme pomáhat… přesto přese všechno nejsem z dané situace nadšený, stejně jako drtivá většina uprchlíků), množí se na sociálních sítích utvrzování, že „Stát by se měl nejdříve starat o své důchodce a zajistit jim důstojný život a až pak peníze cpát cizincům“. A já říkám, že pokud se o vlastního důchodce nepostará rodina, pak nelze od státu chtít, aby se postaral o své občany.

Pokračovat ve čtení „Pokud se slušný Čech nepostará o svého důchodce, nemá co nadávat na stát“

Na Novej rok, zpátky ni krok

Půjdu si dnes zaběhat i přes to, že mám v tréninkovém plánu volno. Ne, že bych se řídil rčením „Jak na Novej rok, tak po celej rok“, ale abych se pokochal tím množstvím lidí, kteří si dávají novoroční předsevzetí. Už po Vánocích se počet běžců, které v mých hodinách (kolem 21. – 22. hodiny večerní) potkávám, zpětinásobil (místo jednoho jich potkávám pět).

Pokračovat ve čtení „Na Novej rok, zpátky ni krok“

Tudené

Asi si říkáte, co to je? Tudené? No jasně, že je to „studené“. Jen v řeči našeho syna. Je to neskutečné, jak čas letí. Jak život letí. Jakoby měl zdánlivý smysl pro nevyváženost. Chcete-li, aby plynul rychle, míjí vás tempem hlemýždě. Opovažte se ale chtít si jej užívat. To pak zařadí nejvyšší rychlostní stupeň a uletí.

Pokračovat ve čtení „Tudené“