Všechno se prý, podle Jana Němce, odvíjí od konce. Dobře tedy, napsal jsem nejdříve konec a k němu následující úvod: Možnosti nejsou knihou, po které budete mít čtenářskou kocovinu…

Jsou Možnosti spíše o možnostech milostného románu? Co si ještě lze dovolit napsat, jak si to ještě lze dovolit napsat? Jaké všechny literární přístupy ještě možnosti dovolí? A jaké dovolí Možnosti?

Nejednou jsem seděl s tím, že takto bych to napsal taky. Tady mi mluví (píše) z duše. Tady už je totálně mimo, ale to se prostě v lásce stává.

Nebo jsou možnosti spíše o Možnostech milostného románu? Jak lze knihu uchopit? Jak si ji lze vysvětlit? Jakou interpretaci dovolí možnosti? A jakou Možnosti?

Román o rozchodu? Nerozchodu? O páru? O realitě? O fikci? Hned v úvodu si pohrává s tím, co vlastně je a není realita, co vlastně je a není fikce. Kolik z napsaného realitou je, kolik se jí inspirovalo a kolik je čistá fabulace?

V průběhu románu se střídá vícero přístupů. Není problém najít kapitolu přes několik stránek tvořenou (jakoby) jednou větou. Rozhovor o románu v románu, o kterém se rozhovor o románu vede. Hra. Chlapi jsou věčná děcka – někteří si hrají s vláčky, někteří se slovy.

Rozhodně stojí za přečtení. Přestože jsem měl do čtení vložené nekonečné práce na seminárkách do školy, vysilující karanténu (haranténu), dokopal jsem se k dočtení, protože mě baví.

A taky protože jsem povrchní a takhle pěknou knížku je třeba milovat pro to, jak vypadá. To jsem na té knize asi miloval nejvíc. Jak vypadá a že je taková, jaká je. (A taky, jak stárne s příběhem. Čím déle ji čtete, čím častěji ji berete do rukou, tím více je vidět, jak je použitá. Analogie s příběhem?)

… čtenářskou kocovinu budete mít v průběhu čtení několikrát. Na konci si ji rádi odpustíte. … … a tohle jsem napsal jako první

(hodnocení: čtyři z pěti kapučín se stromečkem)