Proč si tak moc vážíme toho, co pro Matyho skauti z 94bo dělají? Bude to dlouhý, kdo chcete, přečtěte. Pokusím se to udělat zajímavý i se všemi aspoň náznaky, protože nechci úplně ukazovat na ty, se kterými budu skvělý (nejen) skautský přístup porovnávat.

Inu, do skautu jsme Matyho přihlásili v době, kdy jsme nic netušili a ani tušit nemohli. Nikoho nás nenapadlo, že by se přiřítila cukrovka prvního typu. To jsme tak vybírali, kam. Já skautem nepolíben. Jednak zázemí nijak neodpovídalo tomu, že bych se něčemu podobnému mohl věnovat, jednak na komunistickém severu to bylo s těmi skauty trochu složitější a obnovovali tam svou aktivitu či nově vznikali spíše pomalu. Žena ale skautkou byla (je) a přála si, aby děti následovaly. Že jim to do života opravdu hodně dá.

Vybírali jsme vlastně chvilku. 94bo žena z Červánku znala. Jasně, je to (?)pětadvacet(?) let… tak nějak asi no… co tehdy jejich tábor právě borci z 94bo přepadli. A zrovna tehdy měla Zuzi hlídku. Navíc doporučení od skautek, že to stále v Julcu frčí v pohodě. Poslali jsme „příhlášky“ do pořadníku, po letech (ano, čeká se fakt dlouho) přišla odpověď. Jenže nám se situace změnila. V mezidobí přišla cukrovka a my najednou stáli před rozhodnutím. Zkusit to? Zkusí to i skauti? Rozezněli jsme tamtamy až do dálného Norska, kde zrovna Dubínek byl, a dostali jsme přes kamarády vzkaz, že jo. Že s cukrovkou sice přímo zkušenosti nemají, ale že jo. To byla fakt pecka, když tehdy skauti řekli, že i přes to všechno do toho jdou. Dali jsme první školení, připravili se, snažili se podpořit co nejvíc to šlo… a děj se vůle boží.

Postupně jsme to na schůzkách a výpravách vychytávali. Nakonec i po takřka třech letech s cukrovkou je to solidní freestyle i u nás doma, natož ve skautu. Trochu jsme vyfreestylovali veškeré přístupy, ale především, aby to přineslo kýžený výsledek. Cílem pro nás není, přestože by se to všem líbilo, mít pumpu zaplněnou všemi daty, ale mít krásnou glykémii.

A tohle objevování s námi už druhým rokem jedou i skauti 94bo. Kolikrát jsme se poučili my, kolikrát se poučili skauti, kolikrát se vařilo na poslední chvíli z vody, ale vždycky si poradili, či jsme jim poradili. A taky si vyzkoušeli loni tábor aspoň na pár dní, benchmark toho, že to půjde. A letos, po všech testech přístupů, přípravách, po všech schůzkách, výpravách… po tom všem si vzali Matyho na dva týdny na tábor.

Jasně, byli jsme připraveni na telefonu a byli jsme připraveni jakkoliv reagovat, i kdyby to mělo znamenat, že přijedeme a pomůžeme. Ale jsou to borci. Zvládli to. Klaníme se. Klaníme se, protože se toho nebojí. Mají k tomu respekt, ale i tak do toho jdou.

Snad si to nebudou borci brát moc osobně, když napíšu: Doháje, těm borcum je přinejstarších lehce nad 20, ale nebojí se toho, zvládají to. Pecka. Vždyť oproti těm, kteří se o Matyho třeba ani nechcou starat, to jsou nezkušený děcka. Kdysi mi na to bylo napsáno, že to je něco jinýho, že skauti se od prvních dní učí postarat se o sebe, postarat se o druhé. Ale jsou zde učení lidé, kteří mají péči o děti ve svém popisu práce, a nechtějí to dělat. Jsou zde budoucí učitelky přivydělávající si při studiu organizací letních příměšťáků a nechtějí to dělat. Jsou zde zkušení harcovníci, kteří vychovávají další generace sportovců, ale vyděsí je, že by se měli na příměšťáku o něco takového starat.

Nemůžeme ty lidi nutit. Nabízíme jim všem vždycky maximální podporu, aby nemuseli vyčleňovat dítě kvůli nemoci, za kterou dítě nemůže. Ale…

Ano, vedle těch, kterým se nechce, jsou i tací – ať už ve školách, družinách, na jiných příměšťácích atp., kteří se toho také nebojí. Čest také naší třídní učitelce a především asistentce. Také jim se klaníme, jak to jen jde. Čest také příměšťáku, kde se jej ani druhý rok nebudou bát. Ale co tím vším chci říci, že to prostě není samozřejmostí a neskutečně si vážíme každého, kdo do toho s námi jde. Zvláště, když do toho jdou na dva týdny full servis.

A borci z 94bo to zadiktovali neskutečně. A nejen tábor. Celej rok. Je skvělý vidět, že jsme nesáhli vedle. Dá se to i ve skautu? Nechte mě věřit, že ne. Že se skauty se prostě nespálíte.

Borci, máte to u nás. To, že jste se do toho pustili, je základem toho, proč si vás Maty tak zamiloval. Proč je z něj skaut tělem i duší. I když je to s ním někdy těžší, glykémie lítá nahoru dolu, přilehlej senzor, atp. Nějaká deskovka je prd vedle toho, jak moc si vážíme toho, jak mezi vás zapadl. Cukřík. Jo.

off topic: což mi připomíná, že jsem total vyignoroval už pár měsíců náš deskoherní kroužek na alma mater.